Je prostě báječná – kariéry umírají bolestivě

1.5.2015 at 11:28 • Posted in Recenze by Marek Koutesh

Cinefilský režisér Peter Bogdanovich koketuje s klasickým Hollywoodem a se svou dobrou pověstí ve své nové komedii.

Ponětí o filmové historii se stalo jedním z důležitých rysů definujících generaci mladých amerických režisérů přelomu 60. a 70. let. Francis Ford Coppola, George Lucas, Martin Scorsese a další se tehdy v Hollywoodu uvedli jedním nebo několika projekty, jež měly povážlivě nízké rozpočty a rozpoznatelný autorský rukopis. Tito režiséři byli znalí filmů klasického Hollywoodu a do své tvorby často vkládali intertextuální odkazy na starší snímky, na kterých pravděpodobně vyrůstali a kterých si stále vážili. Peter Bogdanovich měl rychlejší start na míč než výše zmínění režisérští giganti. Už v roce 1971 bylo s velkým úspěchem uvedeno jeho Poslední filmové představení, kanonické dílo Nového Hollywoodu, načež byl nominován na Oscara jak za režii, tak za adaptovaný scénář.

Bogdanovich se ale na rozdíl od Lucase nebo Spielberga nikdy nestal producentem a v éře blockbusterů jako Čelisti (1975) nebo Star Wars se poněkud ztratil. V látkách své tvorby stále spoléhal na nostalgii, která byla silně přítomná už v Posledním filmovém představení, a moc hitů nenatočil. V roce 2001 vstoupil do kin jeho propadák Lepší společnost a poté se kromě dvou televizních projektů na dvanáct let odmlčel. Propagovat Je prostě báječná jako návrat zapomenutelného velikána se zdá příhodné, leč po premiéře na benátském festivalu v srpnu minulého roku se žádný distributor do rozsáhlejšího uvedení nehrnul. V USA se film dostane do kin až za čtyři měsíce a s největší pravděpodobností jen do směšně útlého počtu sálů. My máme nyní příležitost zjistit proč.

Vzkříšení screwballu

Výčet postav a peripetií, do kterých se dostávají, by byl v případě Je prostě báječná vyčerpávající. „Nebudeme si nic nalhávat, Isabel je lehká holka.“ Sděluje nám oficiální text distributora o hlavní hrdince a pravdu dí. Isabel (Imogen Poots) je mladá, ale životem ošlehaná call girl, která sní o herecké kariéře na Broadwayi. Jednoho dne se jejím zákazníkem stane divadelní režisér Arnold (Owen Wilson), který když se o jejím zápalu dozví, daruje jí 30 tisíc dolarů na nový život. Jaké překvapení, když se po nějakém čase objeví na castingu jeho nejnovější divadelní hry. Kolotoč zmatků evidentně inspirovaný screwballovými komediemi může začít a rychlými dialogy se skutečně nešetří.

Je prostě báječná má ale do dobrých screwballových komedií 40. let daleko, a to ze všech myslitelných vhodných i nevhodných hledisek. Je to přesně ten typ problematického filmu, s kterým si producent absolutně nevěděl rady, a s každou další střihovou úpravou mu bylo víc zřejmé, že z natočeného materiálu vzejde jen utrpení. Jak měl vlastně výsledný útvar vypadat? Vznikla neurčitě koncipovaná cinefilská situační komedie, jemně intelektuální a neurotická á la tvorba Woodyho Allena, zároveň trochu hrubá a třeskutá podle moderních žánrových trendů.

Bez úsměvu

Výstavba příběhu je povážlivě chaotická. Ústřední vypravěčská linie je nám předávána formou rozhovoru, který Isabel, nyní úspěšná herečka, vede se zvídavou reportérkou. V první scéně nás okamžitě zpraví o své lásce ke klasickému Hollywoodu (za přispění amatérských prolínaček fotografií ze zmíněných filmů) a tento motiv, jakýsi melancholický návrat k bezčasí, má ve filmu jediné opodstatnění – omlouvá všechny komické náhody, logické lapsy a celkovou lehkovážnou atmosféru. Je prostě báječná každopádně není film „o filmu“ a filmové médium je v něm případně prezentováno jen na nejtriviálnější úrovni.

K interview se po dobu stopáže několikrát vracíme, vždy bez toho, aby to postavu Isabel jakkoli obohatilo nebo aby jí byl dán prostor vypravování nějak doplnit. Bogdanovich se místo toho začne věnovat dalším figurkám, většinou mimořádně špatně napsaným a obsazeným karikaturám. Owen Wilson opět „hraje Woodyho Allena“, jak ho ztělesnil v Půlnoci v Paříži (2011), ale celý film vypadá, jako by byl pod vlivem prášků na spaní. Další herci, mezi které patří i jména jako Jennifer Aniston v roli psychiatričky, Will Forte jako autor divadelní hry a Rhys Ifans coby bizarní svůdce a herecká ikona, se ve filmu vyskytují odhadem 20 minut v nesouvislých střípcích zpravidla nevypointovaných a tím pádem i nevtipných scén. Co je ale pozoruhodné, řada přijde i na několik kuriózních cameo rolí, které jen svědčí o tom, že byl film značně sestříhán a několik herců se tak od pohromy zachránilo (jmenovitě Michael Shannon).

Skript na dovolené

Bogdanoviche nelze omlouvat. Je prostě báječná je jeho od 90. let připravovaný projekt z vlastního a manželčina pera. Zfušovaný je i v dalších ohledech a teprve s přihlédnutím k nim se režisér ukazuje jako neschopný realizátor. Film je z formální stránky občas vyloženě odfláknutý, což je zvláštní, uvážíme-li, že i ty nejhloupější komedie posledních let si v Hollywoodu udržují jistý technický standard.

Z několika scén, třeba z jedné divadelní zkoušky, vyplývá, že herci nebyli přítomní na place, přestože měli pospolu vystupovat. Nebohý kameraman tak dostal zakázány celky a do scény se později vložilo několik nevěrohodných polodetailů Owena Wilsona reagujícího na kolegy, s kterými se v den natáčení patrně vůbec nesetkal. V jiné scéně dvě postavy rozmlouvají na rohu ulice. Následuje několik nesouvisejících minut stopáže zabývajícími se jinými charaktery, načež dojde ke střihu na tytéž dvě postavy v kompozičně totožném záběru v takřka nezměněné póze. Naprosto strašná je hudební dramaturgie omílající několik jednotvárných motivů a vsazující je do nevhodných scén.

Vyprávění se časem stává repetetivní a natahované. Bogdanovich se sice uchyluje ke zkratkám, ale tempo a rytmus ho vůbec nezajímají. Rozuzlení přijde v posledním okamžiku, film se po necelých 90 minutách dokodrcá k absurdnímu finále a končí velmi neuspokojivě – antiklimaticky. Závěrečné titulky doprovází několik krátkých úryvků odehrávající se po událostech z filmu. Stejně jako všechno před nimi i tyto scénky jsou nemotivované, nezařaditelné a bez humoru. Jestli se má Peter Bogdanovich s diváky loučit tímto způsobem, je to hodně smutné. Díky tomu, že si film v Americe najde diváky v drtivé většině až na VOD službách, nebude režisérova kariéry tak postižena. Existenci tohoto filmu by měl začít co nejdřív zapírat, pro jeho vlastní dobro, tak jako Alfred ve filmu zapírá svá milostná povyražení.

(3.5/10)

About
Latest Posts

Marek Koutesh

Neustále snažící se rozšiřovat své obzory filmy a čtením o filmu. Poslední dobou s velkým zájmem o americkou undergroundovou kinematografii a neprofesionální filmy. Absolvent filmové vědy na FFUK. Na Moviescreen přispívá od roku 2013.